Recenze na CD Zvesela! kapely Taliesyn

První recenze na CD Zvesela! je na světě. Jak se jeví nová deska Janu Fridrichovi ze serveru Festivaly-Koncerty, si můžete přečíst zde.


Taliesyn rozhodně nejsou pro příznivce world music a ohlasové tvorby žádnou neznámou a těžko byste  hledali  organičtější kapelu tohoto druhu. S druhým albem  je však evoluce skupiny nezadržitelná víc než kdy dřív. Proto všech čtrnáct skladeb, které album Zvesela! přináší, nabízí hodinu pestré cesty kolem světa a napříč hudebními žánry jako jsou folk, rock nebo fusion. 


     Při první skladbě „Riddlesong“ člověka nemůže nenapadnout podobnost s Jethro Tull, kteří měli jistě na tvorbu kapely určitý vliv. Tomuto spojení dopomáhá nejen flétna Roberta Fischmanna, ale také výborná angličtina frontmana kapely, zpěváka Jana Bičovského. Taliesyn ovšem dbají i na kořeny českomoravského folklóru, proto v písni  kytaristy Vojtěcha Jindry „Bosé tělo“ je poprvé na desce slyšet i čeština a těžko uvěřit, že jde o stejnou kapelu, která za chvíli předvede pravověrně irskou lidovou klasiku „The Cobbler“  v nové aranži od baskytaristy Filipa Benešovského. Následná skladba „Husy…“, kde se textařská ekvilibristika snoubí s výborným jazzovým tématem, dává Taliesynu další nevídaný rozměr.  V češtině se představuje i písnička „Viselec“, která vypráví o tom, jak oběšenec čeká, až k ránu zatančí svým přátelům nad jejich hlavami. V dnešní době, kdy je hudební trh plný interpretů s pseudolidovou tvorbou, se na ně „Viselec “ může smát opravdu z výšky. Taliesyn se na desce ukazují mimo jiné i jako kapela, která má ve svých řadách výborné instrumentalisty. Není se co divit, spousta členů skupiny působí vedle zvučných hudebních jmen jako Neřež, Marie Rottrová, Roman Dragounnebo Bran. Důkazem toho je např. i bluesová skladba „Sally Free & Easy", kde se za elektrickými varhany předvedl Jiří Neužil, profesor z Konzervatoře Jaroslava Ježka, který spolu s Filipem Benešovským přinesl od posledního alba Taliesynu znatelné fusion vlivy do hudebního projevu kapely.
     Ani příznivci ostrovního folku nepřijdou zkrátka. Devátá skladba „Black Is The Colour“ oprášila původem skotskou lidovou píseň, kterou si v minulosti do repertoáru zařadila i jména jako Nina Simone, Joan Baez nebo Pete Seeger. Kombinace sóla na whistle s podbarvením bezpražcové baskytary z této předělávky dělá skutečně silný zážitek. Obdobně je tomu tak u skladby„Sentimentality“, díky jejíž silnému refrénu si dovedu představit, že by se mohla stát hymnou Taliesynu, kterou si na koncertech budou spolu s kapelou zpívat i zástupy fanoušků.
      Pokud jsem se teď nechal dojmout  a uvést do sentimentální nálady touhle baladou, tak mě z ní rychle vyvedl „Výčepní“, v pořadí dvanáctý kousek, z něhož pochází i název desky. Hravost a smysl pro humor dovolily kapele zařadit i tuhle legrácku, pro níž jde jen stěží hledat nějakou škatulku.
     Není žádným tajemstvím, že častým motivem skladeb Taliesynu je smrt v různých podobách: jednou jste námořník, který vyrazí na plavbu a nikdy se nevrátí, podruhé nešťastný milenec, jenž se rozhodne pohoupat na stromě a potřetí zjistíte, že smrtí cesta tak jako tak zdaleka nekončí. Zvláště tehdy, pokud ani po svém vlastním skonu nemůžete odcestovat na onen svět a jste nuceni zůstat se svou manželkou, než převozník zlevní taxu. Právě o tomhle krutém trestu vypráví předposlední skladba „The Dead Travel Fast“, která svou razancí představuje Taliesyn i v tvrdších polohách.
     Celé album uzavírá písnička „Café“, jednoznačně jedna z nejlepších věcí, jež kapela posluchačům představuje. Text inspirovaný vlastní životní zkušeností v pozadí se sbory, které místy připomínají slavné queenovské vícehlasy je závěrečnou třešničkou na dortu.
     Jsem rád, že se mi tohle album dostalo do rukou, protože nekonečná hudební mnohotvárnost jdoucí ruku v ruce s hravostí a instrumentální dovedností dělá z Taliesynu jednu z nejlepších současných kapel u nás.

Přejato ze serveru www.festivaly-koncerty.info od Jana Fridricha, autora recenze.

Spolupráce